Nejtěžší je vždy vymyslet nějakou smysluplnou první větu, pak už se myšlenky z hlavy plynule přesouvají na papír:-)
Když se o sebe člověk začne starat, tak odkrývá spoustu věcí, kde je potřeba přidat, kde naopak ubrat, aby se dostal do rovnováhy. O tu vlastně stále jde. Rovnováha neboli homeostáza – to znamená, že je naše tělo v konstrantním prostředí, nejsou žádné prudké změny, tudíž není oxidační stres tudíž není důvod k nemocem, předčasnému stárnutí, zakyselení atd.
Naše rodina, tedy vlastně já se snažím, aby celá moje rodina žila zdravě, pokud možno co nejvíce v rovnováze. Do toho patří strava, které se věnuji i profesně, ale mnoho dalších faktorů. A těm se věnujeme amatérsky.
Ke zdravému stravování patří rozhodně vaření, snaha používat co nejméně polotovarů a trávit co nejméně času v obchodech při nákupu potravin.
Když si vybavím naše začátky se zdravou stravou, tak to byl každý nákup 2-3 hodiny v obchodě, přečíst etikety (každý měsíc jedno odvětví, abych se z toho nezbláznila), doma brouzdání na netu a hledání recenzí a informací. A když někdo se zdravější stravou začíná dnes, příliš se to neliší – hodiny na netu a pak mnohdy lehké zoufalství v obchodě.
Dalším krokem je vnímání, odkud se potraviny berou. Že není jedno, jestli jím brambory z České republiky nebo z Afriky, jak žijou slepice, jejich vajíčka jíme atd. Jak už jsem psala před rokem na blogu, lásku a pozitivní energii můžeme dát jídlu my sami, když ho budeme jíst v pohodě a prima společnosti.
Jenže když se snažíte žít v rovnováze, tak vám není tak úplně jedno co se děje, protože rovnováhu, kterou nastolíte uvnitř těla se pak vaše mysl snaží přenést i navenek – tedy do prostředí, ve kterém žijete. Není to ovšem o žádných extrémech.
A protože se snažím o rovnovážný stav v organismech členů rodiny, tak jsme se začali doma víc vracet ke kořenům – místro trávy máme záhony, oprášila jsem staré recepty na zavařování a marmelády atd. Nemáme rodový statek s obrovkým pozemkem, já i manžel chodíme do práce, máme doma 3 děti, takže pěstování je více méně náš koníček. Vloni to byly jen nesmělé krůčky, letos už jsme v pár potravinách soběstační (rajčata, okurky, saláty, ředvičky, cukety, dýně, patizony,..), pečem si vlastní chleba, meleme na něj mouku a tak v obchodě trávíme třetinu času co před 2 lety.
No a o to všechno bychom se s vámi rádi podělili – během pozdního podzima a zimy připravíme blog, kde najdete jak postupovat, pokud byste si chtěli také doma něco vypěstovat.
Je to fakt povznášející pocit utrhnout si svojí okurku a hned jí sníst. Všichni doma poznají (když jsem dělala pokusy), co je okurka z krámu a co je naše, to samé u rajčat (já se neučastním, protože to krájím a vím, která je která). Navíc co mě opravdu překvapilo, děti si jídla víc váží,nepovažují to za samozřejmé, že „se to prostě koupí“, ale vnímají co je za tím – jak to postupně roste atd. To jsem vůbec nečekala a jsem za to moc vděčná – celou rodinu to víc přitáhlo k přírodě, ke kořenům.
Nyní si v rychlosti vše čmáráme po papírech nebo jen v poznámkách do pc, a dál „Mičurinujeme“ na zahradě, abychom vám mohli dát rady a taky se podělili i o to, co nevyšlo, např. ředvičky nám v horku nerostly, hořčičný salát vyrostl rychleji, než jsme měli čas ho sklidit a tak. Navíc abyste se nenudili při čtení, píšu i některé zajímavé reakce našich dětí, o které se také podělíme.
Snad to nebude znít jako klišé, ale když si jdu ráno vařit kafe, a do okna v kuchyni se na mě směje obrovská slunečnice, tak je prostě den veselejší.
